Sněženky a machři po 25 letech - smutný film o stáří a realitě aneb zapomeňte na komedii! (recenze)

Ten trailer měl nějakou podezřele smutnou hudbu a kromě Suchánka, Brzobohatého a Duchoslava v něm vystupovaly jen nějaké neznámé staré (vesměs nevzhledné) osoby, ve kterých by jejich pětadvacet let starý předobraz bez nápovědy nepoznal snad nikdo. Ale pokračování legendy je pokračování legendy, a tak jsme si ve čtvrtek s přítelkyní nejprve připomněli upirátěnou původní komedii a včera zašli na její volné pokračování s názvem Sněženky a machři po 25 letech do Slovanského domu.

Před kinem byla nezvyklá čtvrthodinová fronta, která v nás vyvolala obavu, zda se vůbec na projekci dostaneme. Nakonec byla v sále s 335 místy obsazena zhruba jedna třetina, což lze s ohledem na promítání každou hodinu souběžně ve dvou sálech považovat za mimořádný úspěch (většinou sedíme v kině tak maximálně s deseti lidmi :-)).

Nic pro vysmáté popkornofily

Lidé se vesměs přišli smát, pán vedle dokonce uspokojoval svou potřebu si s hrdiny na plátně povídat a komentovat to, co dělají. Problém byl v tom, že se skoro nebylo čemu smát, a když už, tak spíše hodně trpce. Vyprávění se oproti prvnímu filmu velmi zvolnilo, režisér Viktor Tauš se vyžíval v dlouhých záběrech, které se mně osobně líbily, ale ostatním přišly na papírovou komedii asi poněkud nepatřičné. Zkrátka a dobře, několik lidí film během prvních pomalých rozjezdových minut s dlouhými záběry na krajinu Krkonoš nebo starých tváří ještě starších hrdinů vzdalo.

Nejhorší na tom je, že si člověk uvědomí "sakra, vždyť takhle to asi skutečně mělo pokračovat" a "sakra, co se za 25 let stane se mnou" (popř. již stalo). Vysmívaný Mácha (Suchánek) na sobě zapracoval a stal se uznávaným televizním bavičem, jemuž však sláva spíše vadí. Z třídního lídra Cabadaje (Duchoslav) se stal věčně ožralý lyžařský instruktor a z idealisty Převrátila (Kopta) neúspěšný knižní vydavatel vážící hodně přes 100 kilo a odpalující jednu cigaretu za druhou. Krásná Marika (Jeníčková) dnes už ani pod tunou líčidel neoslní nikoho jiného než Cabadaje a po letech neúspěšné filmové kariéry v Americe začíná teprve na stará kolena uvažovat o miminku s americkým dědkem, který česky prd rozumí.

Ostatní na tom nejsou o mnoho lépe a marně se snaží vše vrátit zpět a znovu zažít to, co před lety (jelikož o Mariku již dnes nikdo hrát nechtěl, zahrály si vtipně dámy o Máchu). Celkově však musím říci, že mi narozdíl od jiných kritiků různé narážky a odkazy na původní komedii vůbec nevadily – jednak jich nebylo zase tolik, jednak často i vhodně posouvaly děj nebo napravovaly děj minulý – na lyžích například nakonec sjede předčasně ten, který to měl udělat už před 25 lety...

Odborník žasne, laik se diví

Aby film nepůsobil příliš vzpomínkově a aby v něm nebyli jen staří lidé, objevují se v něm i děti a nová milostná dvojice – bývalý feťák Petr Mácha (Jakub Prachař) a lyžařská instruktorka Jana "Marika" Cabadajová (Juliana Johanedis). Přestože zejména v první hodině působí záběry na tuto dvojici jako vhodný odlehčující protipól starého světa, objevuje se zde jeden velký problém – nedůvěryhodnost. Scénáristé Radek John a Ivo Pelant se uměli krásně vžít do rolí původní mládeže i současných čtyřicátníků, současné generaci však evidentně vůbec nerozumí. Jeden příklad za všechny – Jana se naštve na svého otce, sejde z chaty dolů do Pece pod Sněžkou a v klubu se opije se čtyřmi mladíky vodkou a red bully. Všichni dohromady paří v rytmu techna a v tom do místnosti vejde Petr Mácha a řekne, že by měla jít Jana zpátky. A tak se po krátkém zaváhání všichni seberou a jdou tedy v šestici opilou Janu předat jejímu tatínkovi nahoru na chatu... (do komentářů pod článkem mi prosím napište, jestli si toto skutečně dokážete v klubu představit :-D).

Zajděte si na to, ale ne jako na pokračování komedie

Celkově film doprovázený příjemnou hudbou Waltera Krafta není zase tak špatný, jak by se mohlo z výše uvedených řádků zdát, jen od něj nesmíte čekat komedii a návrat starých hrdinů (tedy to, čím se film víceméně navenek prezentuje a co ho velmi dobře v současné době prodává). Vynecháme-li scény s Petrem a Janou, jedná se o solidní a docela drsné zrcadlo současné společnosti – vydržíte-li tedy až do konce, budete mít po odchodu z kina určitě o čem přemýšlet. 60%