Budapešť - zážitky a tipy pro cestovatele

Dny okolo Svatého Václava jsme letos s přítelkyní a starými přáteli okolo Ujdeto.cz strávili v Budapešti, jednom z nejvzdálenějších měst, kam lze bez problémů každé dvě hodiny dojet dálkovým vlakem z Prahy. Jelikož mám velmi špatnou a velmi selektivní paměť, rozhodl jsem se ještě „za čerstva” sepsat své zážitky a tipy zde na blog, abych na článek mohl odkázat všechny své známé, až se mě zeptají, jak bylo v Budapešti a jak je možné, že už si z toho skoro nic nepamatuji.

Pokud se do Budapešti teprve chystáte, můžete následující řádky brát jako malou upoutávku na to, co turistům může Budapešť nabídnout...

První dojem z Budapešti? Praha devadesátých let!

Jakmile nás EC 275 Slovan s hodinovým zpožděním vysadil na nádraží Budapest – Keleti, uvítalo nás několik lidí s cedulemi „Zimmer Frei” a nabídkou ubytování v soukromí. Podnikání, které v Praze dobře fungovalo zhruba před patnácti lety, je v Budapešti stále živé.

To ovšem nebylo nic pro nás, jelikož my jsme měli ubytování již dopředu zaplacené přes Booking.com. Zbývalo jen dostat se do hotelu, což se nakonec ukázalo jako docela problém, jelikož jsme si dopředu nenaplánovali cestu a tak nějak jsme doufali, že to bude intuitivní. Nebylo.

Maďarština je opravdu velmi vzdálená jakémukoli jinému rozumnému jazyku, a tak byla má orientace v mapě Budapešti a schématu MHD v prvních minutách prakticky nulová.

Všechny stanice zněly tak nějak stejně a město působilo dost nepřehledným dojmem (nikde žádné náměstí, od kterého by se dalo „odpíchnout”). Offline navigace v mé lumii ukazovala, že jsme od Hotelu Gloria vzdáleni zhruba 4,9 km, takže nastal čas pro plán B – delegování nalezení správné cesty k hotelu na třetí osobu, konkrétně náhodně zvoleného taxikáře.

Jelikož jsem z různých měst už vycvičený na to, že je dobré se taxikáře zeptat na cenu ještě před nastoupením, tak jsem to ani tentokrát neopomněl. „Hotel Gloria, Bláthy 22? 6000 forintů!”

Můj zjednodušený pesimistický přepočet na koruny mi v hlavě vyplivnul částku okolo 600 Kč (v praxi je 100 forintů zhruba 9 Kč), což mi za necelých 5 km jízdy přišlo jako docela dost peněz. Po chvíli váhání a pohledu na těžká zavazadla jsem prohlásil, že se mi to zdá nějak mnoho na to, jak je ten hotel blízko. Obratem jsme dostali druhou nabídku: „5000 forintů. To je moje nejlepší nabídka, nikdo vás v Budapešti tak daleko nezaveze pod 5000 forintů!”

Vzpomněl jsem si, jak jsme se na Ibize minulý rok vozili za 1 € / 1 km, a řekl jsem, že v tom případě tedy jdeme na městskou hromadnou dopravu.

Udělali jsme pár kroků směrem k zastávce autobusu, o kterém jsme netušili, kam jede, a přiběhl další taxikář, že nás teda za 3000 forintů do toho hotelu zaveze, všechny 4, pevná cena. Tak tedy OK.

Recepční na hotelu nám srozumitelnou angličtinou vysvětlil, že jsme přijeli neoficiálním taxíkem a že jsme tak bohužel poznali největší bolest jinak bezproblémového města Budapešť. Byl skoro až překvapený, že nás cesta stála jen 3000 forintů a že nám dokonce místo obvyklé bezcenné rumunské měny vrátil taxikář správně ve forintech. Měli jsme štěstí.

Následně nám recepční na mapě zakroužkoval místa, která bychom měli při první návštěvě města vidět, a vysvětlil nám vše potřebné. Jestli se Hotel Gloria vyplatí kvůli něčemu navštívit, je to ochotný personál, jinak je hotel dost zastaralý, s rozvrzanou postelí a ne příliš vábnou koupelnou. Z vybavení potěšila snad jen bezplatná rychlá WiFi, která umožnila i sledování iVysílání.

Večer jsme se šli projít do města pěšky, a musím poznamenat, že cesta z Nagyvárad tér do centra podél mnohaproudé rušné cesty za moc nestála. Spousta aut, spousta malých večerek a fastfoodů, a především velmi nekvalitní chodníky (místy jen bláto nebo nějaký hodně naředěný a i v noci lepivý asfalt). Od té doby jsme jezdili všude výhradně městskou hromadnou dopravou, která sama o sobě poskytovala docela silné zážitky :-)

MHD v Budapešti – ráj pro milovníky dopravní historie

Koupě třídenního lístku za 3850 forintů se ukázala pro naši návštěvu jako mimořádně dobrá volba, jelikož jsme cestovali MHD opravdu hodně (i díky tomu, že jsme zpočátku jezdili dost metodou pokus-omyl, jelikož obě konečné zněly tak nějak stejně a navigace v metru není úplně jednoduchá).

Budapešť má v současné době tři linky metra s jednou centrální přestupní stanicí Deák Ferenc tér.

Linka M1 je skoro 120 let stará a jezdí v ní krátké žluté soupravy se třemi vozy s intervalem kolem dvou minut. Stanice jsou jen kousek pod zemí a mají zřejmě i původní vzhled. Jediné, co mě na stanicích trochu mrzelo, je fakt, že jsou skoro jedna jako druhá. Ale zážitek to cestování je.

Linky M2 a M3 jsou novější, ale z pohledu Pražana působí možná ještě historičtějším dojmem. Místo relativně zachovalých žlutých souprav na nich totiž jezdí staré známé ruské soupravy 81-71 (v Praze definitivně vyřazené v roce 2009) a EV (v Praze známé jako trochu upravené EČS s kulatými světly v interiéru, definitivně vyřazené v roce 1997). Technický stav těchto souprav je většinou velmi žalostný, soupravy jsou sežrané rzí, brzdy řvou jako když jsou v posledním tažení a souprava při brždění opravdu dost topí. Nicméně pro nostalgika ráj, včetně neuvěřitelně rychlých jezdících schodů.

Pozor – pokud se budete toulat po centru Budapešti v noci, mějte na paměti, že poslední metro z centra odjíždí už kolem 23.30 ;-)

Kromě starých souprav metra je vhodné se nechat svést také žlutými tramvajemi (pro ty, kdo se ubytují v Hotelu Gloria a přijedou na nádraží Keleti, je vhodná tramvaj č. 24). K tramvajím mám jen jedno malé upozornění – narozdíl od Prahy jen málokterá tramvaj zamíří do centra, většinou jezdí spíše po obvodu. Případná představa, že nasednete do libovolné tramvaje a po čase se dostanete do centra, je realitě vzdálená.

A nakonec nesmím zapomenout na autobusy, které jsou také zážitkem samy o sobě. Staré známé ikarusy, na které jsem byl zvyklý když mi bylo pět let, se po Budapešti stále vesele prohánějí, byť jsou sežrané rzí tak, že když se člověk podívá řidičovi pod volant, vidí škvírami ven.

Další kapitolou samou o sobě jsou revizoři – u každého vstupu do metra stojí zhruba 3-4 revizoři, kontroly jízdenek probíhají i během většiny jízd v tramvaji nebo autobusu. Procento černých pasažerů bude asi velmi nízké, nicméně náklady na kontrolu musí být enormní (mimochodem – na Budě je cestou na hrad závora, jejíž tlačítko obsluhují dva lidé s cílem nepustit nic než autobus MHD a papalášská vozidla...).

V Budapešti jsem si uvědomil, že na tom pražský dopravní podnik není s financemi vůbec zle. Buďme rádi za to, co máme.

Jídlo

Všichni mi říkali, že vzpomínky na Budapešť budou především vzpomínkami na dobré jídlo. Možná právě díky vysokým očekáváním byly mé pocity smíšené – ochutnal jsem celkem 3 různé maďarské guláše, a ani jeden se nevyrovnal tomu, který mi nějací maďarští brigádníci kdysi dávno uvařili na Ibize. Nebyly špatné, ale na ten ibizský prostě neměly, a i v Praze se dají podobné maďarské guláše sehnat. Na guláš tedy do Budapešti spíše ne.

Přesto mám 3 gastronomické tipy, které stojí za to. 

Předně musím doporučit příjemný Gerlóczy Café & Restaurant mezi stanicemi Ferenciek tere a Deák Ferenc ter. Kromě toho, že tam dobře vaří, je to také dobrá snobárna, jelikož tam každý večer drnká pán na harfu a v kleci k tomu řve papoušek. Ideální místo na večeři, víno a jablečný koláč se zmrzlinou z pravé vanilky.

Dále mohu doporučit levnou self-service restauraci v okolí chrámu sv. Matěje / Matyáše na Budě (cestou na hrad, nelze minout) a Muzeum Marcipánu (rovněž v okolí chrámu, součástí muzea je kavárna a prodejna čerstvého marcipánu; lze doporučit zejména marcipánové tyčky).

Památky

Z památek stojí za to vylézt od stanice metra Batthyány tér nahoru na kopec ke hradu, vše podstatné uvidíte po cestě na hrad (rozhled z kopce stojí za to). Večer doporučuji se jít projít na promenádu v okolí stanice Deák Ferenc ter a pak se toulat přilehlými uličkami, jinak si myslím, že není potřeba památky v Budapešti příliš cíleně vyhledávat, protože jsou tak nějak rozesety všude.

Széchenyiho lázně

Széchenyiho lázně nám nezávisle na sobě doporučili 3 lidé. Historické budovy s minerální vodou nás navnadily ke koupi celodenní vstupenky ve verzi s kabinkou (lázně nemají skříňky, pronajímáte si celou uzamykatelnou kabinku) a tato volba se bohužel neukázala jako příliš vhodná. Venkovní 3 bazény vypadají sice jakžtakž k světu, ale kromě povalování se ve vodě a případné partičce šachů nenabízejí příliš mnoho zábavy. Asi po 20 minutách jsme se proto zeptali personálu, zda je k vidění ještě něco. Ano – v protilehlé budově jsou další bazénky s různě teplou vodou s různým složením (a různým zápachem).

Bohužel, všechny bazénky vypadaly tak nějak podobně. Nikde nebylo napsáno, na co je která konkrétní voda dobrá, a kvůli přítomnosti pomůcek pro invalidy a věkovému průměru okolo 65 let to celé působilo dost depresivním dojmem. V Széchenyiho lázních není žádná sranda, je to spíše nemocniční zařízení pro ty, kteří potřebují péči. Navíc se jedná nejen o historickou budovu, ale také o budovu značně zanedbanou, zchátralou a špinavou. P.S.: Jídlo v kantýně mimořádně nedobré.

Aquaworld Budapest

Budapešťský aquapark (doprava autobusem č. 230 z nádraží Keleti nebo ze stanice Újpest-Központ) je dokonalou alternativou Széchenyiho lázní. Přestože nenabízí minerální vodu, nabízí zábavu minimálně na celý den.

Mnoho tobogánů z jedné věže, na kterou se i s kruhem lze nechat vyvést výtahem, divoká řeka, bazény, vířivky a jiné vodní atrakce, doplněné dobrou self-service restaurací a saunovým světem.

U saunového světa stojí za zmínku zejména infra-sauna (zahřívá tělo zevnitř, takže se člověk potí, ale necítí zase takové horko), ochlazovací ledová místnost s teplotou kolem nuly, Kneippův chodník a bohužel převážná většina účastníků v plavkách (byť je povoleno i saunování bez).

Jinak se lze těšit v podstatě na všechno, co nabízí i pražský Aquapalace – různé druhy saun a pár, různé vůně, teploty, zvuky a saunové ceremoniály. Finančně vyjde budapešťský aquapark o něco levněji než ten pražský (zejména kvůli podstatně levnějšímu jídlu), z hlediska čistoty je na tom navíc o dost lépe a nechodí do něj ani tolik lidí (zhruba desetinu návštěníků tvořili Češi, Maďaři upřednostňují podle všeho spíše klasické lázně). Návštěvu určitě doporučuji, stojí za to tam strávit celý den.