Malaysia @ Val Thorens - Hudební chrám v nejvyšším evropském lyžařském středisku

Existují lidé, kteří si pod lyžařským zájezdem představí celé dny na svahu přerušené pouze krátkými pauzami na rychlé občerstvení a zakončené večeří uvařenou na hotelovém dvouvařiči. Lidé, kteří se přes den strhají a brzy večer padnou do postele, aby již ráno v devět stihli první lanovku. Vášniví lyžaři, nebo šetřílci se snahou maximálně využít zakoupený skipass? Nevím, do těchto lidí nevidím, a pokud se mezi ně řadíte, bude Vám tento patrně vygooglený report z Val Thorens naprosto k ničemu.

Když jsme se totiž vydali minulý týden do francouzského střediska Val Thorens, více než sjezdovky (které byly samozřejmě bezvadné, o tom žádná...) mě zajímalo, co budu dělat, až se okolo páté zastaví vleky, a já budu mít před sebou ještě skoro dvě třetiny svého biologického dne.

Internet prozradil, že je Val Thorens svým způsobem WiFi obec, takže se určitě vyplatí s sebou vzít notebook. A skutečně - v hotelu Les Olympiades jsem našel okolo 6 hotspotů a v nákupní galerii (kromě smradu ze sýrů a šunky v podstatě k nerozeznání od obchodních center ve větších městech, a to včetně průtoku lidí) jich bylo snad ještě více.

Nicméně v tamější oblasti obvyklá cenová politika 10€ / 1 heure, 20€ / 1 jour, 30€ / 1 semain znamenala buď internet dost silně přeplatit, nebo u něho sedět celý týden. Což jsem ani jedno nechtěl, a tak jsem se pouze občas potupně připojil v kavárně La Piscine za cenu kapučina (na přečtení zpráv o provaleném vztahu Bursíka s Kateřinou Jacques to posloužilo dobře, na práci to však moc není, už kvůli nutnosti používat webové rozhraní emailu z důvodu blokace SMTP portu nebo častým výpadkům).

Druhou zajímavou věcí ve Val Thorens byl noční život - přecejen, když jsou v nějaké obci s tisícem stálých obyvatel 3 diskotéky a ještě mnohem více barů, asi to tam trochu žije. Recenzovat bary nemá smysl, cenově i kvalitou zhruba odpovídají barům v centru Prahy (alkohol rozhodně nešidí, 7 drinků jako v Popocafepetlu bych určitě nepřežil :-). Diskotéky, přesněji spíše jen Malaysii, která ve Val Thorens má zřejmě přirozené monopolní postavení, již recenzovat smysl má, jelikož rozdíl oproti České republice mi přišel dost zásadní hned v několika ohledech.

První dojmy z Malaysie

Kdybych si v internetových diskusích nepřečetl o největší, nejživější a nejlepší diskotéce Val Thorens, ani bych si té nenápadné kadibudky  s nápisem Malaysia nevšiml. První den, kdy jsme se podnik rozhodli otestovat společně se známými, přinesl první překvapení poměrně záhy.

Přestože se poslední kotva ve středisku zastaví vždy před šestou, Malaysie oficiálně otevírá své brány až úderem desáté hodiny (zavírá se v 04). Docela dlouhá proluka na převlečení a večeři, zřejmě jsou smluveni s okolními bary...

V běžné dny bez speciálního programu, jakými pondělí 25. 2. (třebaže byla zrovna Burn party) bylo, se neplatil žádný vstup, nicméně vhazovači si dali velmi záležet na tom, kdy a koho dovnitř pustí. Přišli jsme ve 22:05 (já jenom vyběhnul z rezidence v triku), ale klub ještě nebyl připraven. Po sedmiminutovém čekání se dveře otevřely a hned se vyskytla menší komplikace s nízkým věkem jednoho z účastníků. Jestli nemáte nervy se pět minut dohadovat s personálem, návštěvu Malaysie si s mladistvým vzhledem i pár týdnů před osmnáctinami snad radši odpusťte.

Po projití vstupních dveří do kadibudky objevíte velké tajemství Malaysie - všechno důležité, tedy rozlehlý členitý taneční parket, se nachází pod zemským povrchem. Dobré vyřešení nedostatku místa i potřeby odhlučnění. Opticky je parket rozdělený na dvě části, přičemž zpočátku je přístupná pouze první část.

Jako militantní nekuřák jsem se ihned jal fotit všudypřítomné cedule zakazující kouření pod pokutou 68€ doplněné telefonem na odbornou pomoc při odvykání kouření. První pozitivní zpráva dne, která byla i cítit - podnik příjemně voněl. Na druhou stranu jsme byli v té době vlastně jen jedinými hosty, takže určité pochyby o antikuřáckém zákoně se vyrojily... Co když kvůli tomu nikdo nepřijde?

Nápoje

Zamířil jsem k baru otestovat nabídku nápojů. Test s ne příliš ochotnou barmankou nedopadl úplně ideálně. Žádné míchané nápoje. Žádný Red Bull. Nakonec jsem po dlouhém váhání odešel s 2dc kolou za 4€, což mi i v porovnání s pražskou předraženou Meccou přišlo opravdu hodně.

Ve svém posledním pařícím dni, ve čtvrtek (abych se v pátek vyspal na zpáteční cestu), jsem se odvážil křídou napsaný nápojový lístek vyfotit, takže si můžete udělat lepší představu. Třebaže v něm není ve stylu baleárského klubu Pacha šampus za 1000€, přepočítávat eura na koruny je i přes příznivý kurz lepší si rozmyslet.

Vzhledem k absenci tradičního francouzského absinthu (zkusil jsem se na něj zeptat obsluhy, ale ta odpověděla jen, že nemají... njn, však ho mají 93 let státem zakázaný :-) jsem se nakonec uchýlil k pivu za 5 a posléze kombinaci vodky s burnem, třebaže pít energy drink od Coca coly mi přišlo trochu divné.

Co je v ČR prakticky nemožné, bylo v Malaysii běžné. Vodka with energy byl v podstatě zavedený název a obsluha s tím neměla za 9 € nejmenší problém, třebaže je na Burnu výslovně míchání s alkoholem zakázáno (pointa: v ČR si člověk onen smrtící jed musí smíchat sám).

Hudba

Strávil jsem v Malaysii 3 večery (Burn Party, Foolclub, Bliss), takže ji můžu myslím bez většího zdráhání označit za převážně houseový klub.

Začátek Burn party byl v lehce komerčnějším duchu - od 22h do 23h hrál automat skladby, které v ČR mixuje například DJ Neo (rozhraní houseu, RnB, popu, remixy). Hudba to byla dobrá a protože byla ohlášena na večer ještě live music, rozhodl jsem se využít situace (prázdného parketu) a začal jsem se svojí lehce exhibicionistickou improvizací uprostřed parketu v místech, kde mířilo nejvíce světelných efektů. Za pár minut se parket zaplnil, což přilákalo DJe s lehce adibas / deebookovým jménem Chris Guetta. Nicméně hrál dobře a na lidech bylo vidět, že se nejvíce líbil Fedde Le Grand (zazněly skladby Put Your Hands Up 4 Detroit i Let Me Think About It). Po půl hodině se DJ odmlčel a předal slovo jakési zvláštní kapele, která půl hodiny hrála všehochuť, občas i něco pomalejšího (ale na ploužák to moc nebylo). Dominantní ve skupině byl afričan, kterému sekundovaly dvě zpěvačky a asi tři hudebníci (buben, klávesy, kytara). Po půl hodině předali na 30 minut slovo opět DJovi a na scénu se vrátil house. Druhá půlhodina živé muziky byla poté již podpořena i ze strany DJe, který přimíchával základní podkresy víceméně tanečních skladeb (i když se spíš jednalo o starší kousky typu Celebration, Gimme Gimme Gimme apod.). Celkově se dá říct, že si při Burn party přišel každý na své, a jelikož mě na živou hudbu ne vždycky bavilo tancovat, nahrál jsem vám zhruba jednu skladbu na mobil, abyste si mohli udělat představu, jak to tam zhruba vypadalo (omluvte zhoršenou kvalitu)...

Party Bliss, která je vyvěšena na všechny dny, kdy není vyvěšeno něco jiného, byla víceméně podobná Burn party, rozdíl byl akorát v tom, že DJ přišel již na desátou a že se k afričanovi přidal ještě bílý rapper, takže jich bylo při živých vystoupeních o jednoho více.

Když jsem se vhazovačů ptal, jakého žánru je party Foolclub (vstup byl totiž 10 €), odpověděli TEKNO. Víceméně měli pravdu, hudebně se to pohybovalo někde mezi tech a místy deep housem. Aby to však nebylo úplně odlidštěné (hudba byla až na výjimky typu skladeb Fedde Le Granda instrumentální), doplňoval elektronickou hudbu ještě africký rapper. Někdy to hudbě přidalo, někdy řval až moc. Ale tak bylo to zpestření.

Lidé, clubbeři a místo

Předně je třeba říci, že lidí bylo hodně. Už zhruba od půl jedenácté se objevovaly první pokusy o nástup na parket, ale jak už to bývá, stud a nedostatek alkoholu v krvi po čase způsobí, že se mají tito lidé tendenci vracet ke stolům.

Krátce před 23. hodinou třikrát začala má exhibicionistická improvizace, kterou jsem si i docela užíval. Zatímco ve Špindlu na mě byli Němci schopní civět klidně i hodinu a ve Lnářích mi jako exotovi div nerozbít hubu, tady se skupina Holanďanek ochotně přidala již po minutě a rázem se přidali i další. Často mě mají lidi tendenci napodobovat, aby ukázali, jak blbě tancuju. Tady kupodovu tolik podobných tendencí nebylo, naopak - za 3 dny se směju na desítkách fotografií a dělám ostudu na několika videích (jestli je vyyoutubete dřív než já, hoďte odkaz... klíčová slova jsou val thorens, malaysia, crazy hands :-).

Lidé jsou ve Francii přátelští a mají tendenci se spíše družit než prát (nikdo se nepral). Na druhou stranu - třebaže byly v daném týdnu prázdniny v Paříži, bylo v Malaysii podezřele málo Francouzů / Francouzek. Většinu osazenstva tvořili již výše zmínění Holanďané, zaregistroval jsem i Estonky.. Směs národů, ale všichni mluvili anglicky. Francouzštinu ve Val Thorens použijete stěží...

Okolo jedné hodiny ranní je první část klubu již narvaná k prasknutí, a tak obsluha odstraňuje zábrany a zvětšuje taneční plochu na více než dvojnásobek. Naprostý luxus.

Shrnutí (už je moc hodin)

Jestli se někdy pojedete do Tří údolí (nebo dokonce rovnou Val Thorens)  podívat, byla by škoda si nechat Malaysii utéct. Je to v porovnání s českými podniky něco úplně jiného - příjemní lidé, žádný smrad z cigaret (kouřit chodí všichni ochotně ven) a polidštěná taneční hudba minimálně živými vokály. Jediné, co by šlo trochu vytknout, je finanční stránka věci. Překousnul bych o něco dražší pití i vstupné 10 €, ale že mě bude od určité hodiny buzerovat nějaká obsluha u WC a žebrat nějakej drobák ve stylu bezďáků, to mi přišlo pod úroveň jinak tak dobrého klubu, jakým Malaysie nepochybně je. Jo a ještě šatna, to je taky smělost sama. 2 € za kus a všudypřítomné prosby o spropitné. Ostuda, končíme negativně.