Miami, Key West a Everglades - zážitky z dovolené a tipy pro Vás

11. listopadu 2013

Na vlastní kůži

Po sérii 4 dovolených na Ibize a jednoroční mořské abstinenci jsme si tento červen s přítelkyní dopřáli první zaoceánskou dovolenou, a to konkrétně na floridskou Miami Beach (původně zvažované Kubě nakonec zlomily vaz špatné recenze hotelů).

Pokud se do Miami nebo obecně na Floridu chystáte, případně si jen rádi počtete o tom, jak jsme se tam měli, co stálo za to a s čím jsme šlápli do hovna, račte se začíst do dnešního obsáhlého článku.

Tip pro nečtenáře:
Tento článek je poměrně dlouhý (má asi 18 normostran), takže pokud Vás zajímají pouze fotky, naleznete je na konci článku :-)

S Čedokem příště ne

Cestovat individuálně skoro na druhý konec světa se mi napoprvé moc nechtělo — přecejen Spojené státy americké nejsou Evropská unie, a v případě nouze by se 8 tisíc kilometrů od domova mohla pomoc nějakého delegáta hodit. Navíc Čedok na svých stránkách inzeroval fakultativní výlety na malebný ostrov Key West nebo do Národního parku Everglades, takže bylo rozhodnuto, že tento servis za ten cca 10% příplatek oproti individuálnímu objednání stojí. Válet se celé dny jen u hotelu na pláži by mě nebavilo a auto jsem si půjčovat rozhodně nechtěl, takže ty výlety byly vyloženě vytržením trnu z paty.

Na poměrně přehledném webu Čedoku jsem si vybral konkrétní zájezd, a když jsem zjistil, že nejde objednat online, vydal jsem se ho radši objednat rovnou do pražské centrály.

Po překonání menších technických obtíží (prodavačka uměla pracovat jen s papírovým katalogem, který mnou vybraný zájezd neobsahoval; web Čedoku viděla evidentně poprvé) se podařilo pomocí od pohledu velmi zastaralého informačního systému ověřit, že je mnou požadovaný termín ještě volný a že jeho cena odpovídá ceně uvedené na webu, což jak jsem byl varován vůbec není samozřejmostí (cena zájezdu se mění například dle obsazenosti letadla).

Pak přišly na řadu doplňkové služby. Kromě pojištění (které jsem samozřejmě chtěl) mi bylo nabídnuto asistované vyřízení formuláře ESTA za asi 800 Kč a transfer s českým delegátem z letiště v Miami na hotel v Miami Beach za neuvěřitelných 3100 Kč na osobu. Tyto služby jsem s díky odmítnul, protože formulář ESTA lze poměrně bez problémů vyřídit zde za 14 dolarů a z letiště se dá k hotelům na Miami Beach dopravit každou půlhodinu expresním autobusem č. 150 za 2,35 dolarů na osobu (platit za dopravu dvou lidí na hotel a zpět 200 Kč nebo 6200 Kč je docela rozdíl, navíc jsem byl ujištěn, že v Miami budeme mít nárok na výlety a delegáta, i když si transfer na hotel nezaplatíme).

Objednat výlety jako součást zájezdu se mi na centrále Čedoku nepodařilo, prý je zajišťuje partner MiamiTrips.cz a bude je možné objednat od delegáta i přímo v Miami.

Že na celé Floridě nakonec žádný delegát Čedoku není a že na výlety od MiamiTrips.cz můžu zapomenout jsem se dozvěděl až po kontrolním dotazu tři dny před odletem, když jsem si šel vyzvedávat vouchery...

Zpětně objednání zájezdu u Čedoku nijak výrazně nelituji, ale současně ho ani nikomu, kdo umí aspoň trochu anglicky, nedoporučuji – dá se říci, že energie, kterou vložíte do komunikace s Čedokem, je vyšší, než když si to všechno objednáte sami. Co se výletů týče, není vůbec žádný problém s jejich objednáním přímo v Miami Beach – prodají Vám je nejen na recepci hotelu, ale s drobnou slevou i v početných stáncích na promenádě (v oblasti je několik lokálních cestovek s velkou obchodní sítí).

Swiss: Praha - Zürich - Miami a zpět (LX 1495, LX 064, LX 1496, LX 065)

Obávaný zaoceánský let s přestupem v Zürichu byl se Swiss International Air Lines nakonec docela příjemným překvapením. Z Prahy do Zürichu jsme vyrazili brzo ráno spojem LX 1495, na kterém SWISS létá s hodně malým a nijak zvlášť pohodlným letadlem Avro RJ100. Cesta však trvala velice krátce, takže se to rozhodně dalo vydržet.

V Zürichu jsme měli několikahodinovou pauzu, během které bylo naším úkolem se svézt jakýmsi metrem z terminálu pro malá letadla do terminálu velkých letadel (během párminutové cesty se na stěny tunelu promítají obrazy ze švýcarských hor a pouští se bučení krav) a krátce si popovídat o účelu a délce našeho výletu se zástupcem USA (je to jakási předkontrola před imigračním pohovorem v USA). Vše šlo rychle a bez problémů, takže jsme poměrně hodně času strávili v letištní čekárně (ve skutečnosti by nám na pohodlný přestup stačila tak hodina a půl).

Pokud byste měli na letišti v Zürichu strávit delší čas čekáním na přestup, nemusíte se bát, že byste se nudili. Na letišti je dostupná první hodina internetu zdarma (přes WiFi) a zbytek času budete moci zabít sledováním ostaních cestujících – ještě jsem nebyl na místě, které by bylo z hlediska složení lidí více pestré a více multikulturní (jedné ženy v černé burce jsem se i docela bál, pořád v tranzu polohlasem bzučela nějaké naučené texty z koránu; naopak skupinka postarších Asiatů z nějaké evidentně socialistické země mě docela pobavila, protože všichni vypadali díky oblečení jak z českých retrofilmů ze sedmdesátých let). Akorát na jídlo to na zürichském letišti moc není, cenově to ještě mírně překračuje smělost Letiště Václava Havla (naštěstí není nutné platit ve švýcarských francích, akceptují i platbu kartou a v EURech).

Samotný let z Zürichu do Miami jsem zčásti prožral (1 velmi dobré teplé jídlo, 1 fastfoodové teplé jídlo, zmrzlina, salát, dezert, neomezeně pití,...), zčásti prospal a zčásti strávil sledováním aktuální polohy letadla na displeji (protože v oceánu není zase tolik záchytných bodů, byla na mapě znázorněna především místa, kde ztroskotaly různé lodě...).

Turbulence veskrze žádné (pendolino na trati Praha-Ostrava háže rozhodně více), velká pohodlná sedačka, nerezové příbory s ostrými noži místo bezpečnostních umělohmotných šmejdů... zkrátka kdyby se při cestě zpátky v Zürichu neporouchalo letadlo ve směru na Prahu, neodklonili nás přes Frankfurt a neztratili nám kufry, neměl bych Swissu co vytknout.

Letu do USA se vůbec není třeba bát, je to zcela jiná kultura cestování než když se letí někam po Evropě nějakým malým letadélkem s malými nepohodlnými křesly a jednou cereální tyčinkou. Airbus A330 svou velikostí budí respekt, a když si člověk představí, jakou dálku od domova za těch pár hodin uletí, je to rozhodně zajímavý pocit.

Imigrační kontrola je tak trochu opruz

Ještě v letadle jsme vyplnili formulář pro imigrační kontrolu, kde jsme odpovídali na otázky typu "přišli jste ve své zemi do styku s hospodářskými zvířaty?", a po přistání jsme byli důrazně upozorněni, že máme ponechat své mobilní telefony vypnuté do okamžiku projití imigrační kontrolou. A že je přísný zákaz na letišti cokoli fotit.

Po vystání zhruba čtyřicetiminutové fronty nás čekal zhruba pětiminutový pohovor s imigračním úředníkem, kterého zajímalo, jaký máme s přítelkyní vztah (nejčastější otázka všech Američanů byla, jestli jsme svoji, jestli jsme zasnoubeni, nebo jestli se alespoň v USA hodláme zasnoubit), co budeme v USA dělat, kdy pojedeme domů a čím se v rodné domovině vlastně živíme. Odpovědi "IT" a "Bank officer" nás zřejmě ušetřily dotazu, jestli máme dost peněz, a tak jsme po poskytnutí všech otisků prstů a vyfocení obličejů dostali razítka, a byli jsme oficiálně propuštěni do „svobodné části světa”.

Jenže radost byla ještě předčasná – pořád jsme měli v ruce imigrační formulář, který jsme měli odevzdat dalšímu úředníkovi v řadě. A tomu se opravdu hodně nelíbilo, že přítelkyně zapomněla ve formuláři zodpovědět jednu z otázek :-)

Na celém imigračním procesu mě zaujalo, že jsme prošli pouze jedním detekčním rámem v Praze, a pak už jsme víceméně jen každou chvíli ukazovali někomu pasy. Naopak při opouštění USA byla prohlídka poněkud důkladnější – všichni jsme museli ukázat genitálie v rentgenovém svlíkacím skeneru a zvednout ruce nad hlavu, což s mými do puchýřů spálenými rameny opravdu žádná slast nebyla. A pozor, až Vám při skenování řeknou, že nesmíte mít nic v kapse, tak to platí i pro posmrkaný látkový kapesníček (paní se opravdu netvářila příjemně).

Hromadná doprava v Miami / Miami Beach

Všichni říkají, že v USA se bez auta existovat nedá, a že řídce poskytovanou městskou hromadnou dopravu využívá pouze ta nejnižší třída lidí. Když jsem kamarádům řekl, že mé první kroky na letišti ani náhodou nepovedou do půjčovny aut, tak po mně rovnou chtěli, ať jim v závěti odkážu Vyplňto.cz...

Jenže já jsem si auto půjčovat nechtěl, bral jsem to jako mnoho starostí navíc – vyřízení zahraničního řidičáku, kauce, pronájem, benzín, parkovné, mýtné, neznámé trasy a s tím související nutnost spolehnout se na navigaci v mobilu, zácpy, dodržování trochu jiných předpisů, automatická převodovka, riziko, že když někoho náhodou přejedu, tak se z USA již do ČR třeba ani nikdy nevrátím a shniju navždy v tamějším kriminále...

Zkrátka hromadná doprava pro nás byla jasná volba.

Na letišti v Miami stačilo dopravit se Mia moverem (něco jako tramvaj, ale bez řidiče a zdarma) do jiného terminálu a následovat ceduli "Metrobus". U nástupiště byl automat přijímající jednak mince a drobné bankovky (do 20 dolarů), jednak platební karty. Po chvilce zaváhání se u automatu objevil starší muž (zřejmě pracovník dopravního podniku) a zeptal se nás, odkud jsme, kam jedeme a jaký si chceme koupit lístek. Ujistil nás, že si kupujeme ten správný za 2,35, a doporučil nám použít platební kartu, abychom neměli vráceno moc neutratitelných drobných. Pak už jen stačilo chvilku počkat na expresní autobus číslo 150 (Airport flyer) a odjet směrem k hotelu.

Jediné dvě věci bych tomuto rychlospoji vytknul – extrémně nastavenou klimatizaci (při cestování v MHD to chce mít nějaký svetr) a nehlášení názvů zastávek (chce to mít po ruce buď navigaci, nebo vědět, na jaké zastávce se má vystupovat). Název zastávky je až na výjimky číslo ulice, takže později jsme věděli, že když vystupujeme na páté ulici, stačí zatáhnout za signalizační špagát zhruba u šesté ulice a autobus zastaví (americké autobusy nemají tlačítka pro zastavení, ale po obvodu je natažený špagát, který je propojený se zvonkem u řidiče – tuto cennou informaci jsem zjistil už na loňském Webexpu od Petra Olmera, jeho přednášku rozhodně doporučuji).

V Miami a Miami Beach existuje poměrně hustá síť autobusů a metrobusů (rychlejší spoje autobusů jezdící na větší vzdálenosti), doplněná o tramvaje Mia mover v centru Miami (ty jezdí zdarma) a dvě linky metra (v podstatě se jedná jen o jednu dlouhou linku metra, ze které vede uprostřed "fous" na letiště, který tvoří druhou linku).

MHD funguje nad očekávání dobře – intervaly jsou poměrně krátké (metro a tramvaje jezdí bez řidičů snad jen s dvouminutovými intervaly, autobusy mají intervaly zhruba 15 - 30 minut), vozy jsou kupodivu takřka poloprázdné, rozhodně v nich není vedro (spíše naopak) a cenově je celá ta sranda víceméně srovnatelná s pražskou hromadnou dopravou – obyčejný lístek na autobus stojí 2 dolary, lístek na metrobus 2,35 dolarů a celodenní síťová jízdenka stojí 5 dolarů (ceník je jinak poměrně nepřehledný, obsahuje spoustu různých příplatků za přestupy, takže jsme si vždy buď koupili jednu jízdenku na konkrétní autobus, nebo jsme si koupili celodenní lístek, čímž odpadly všechny starosti).

Problémy miamské MHD jsou v zásadě dva:

Zaprvé – málo informací. Jakmile se vzdálíte od metra a tramvají, a nevezmete si duchapřítomně schéma MHD s sebou, nevíte vůbec nic. V autobusech ani na zastávkách nikde schéma dopravy nevisí, všude jsou jen reklamy. Výhodou metrobusů, metra a tramvají alespoň je, že se v nich můžete zdarma připojit na internet, kde to mimořádně nepřehledné schéma dopravy nalezitelné je. Šťastným majitelům Lumií mohu doporučit aplikaci Here Transit, která v Miami funguje narozdíl od Prahy velmi dobře včetně aktuálních jízdních řádů.

Zadruhé – existuje opravdu jen málo míst, kde Vám prodají celodenní jízdenky (bez problémů se dají lístky koupit zejména v automatech u stanic metra a tramvají). Konkrétně na Miami Beach (kam metro ani tramvaje nejezdí) je oficiálně 8 prodejců lístků, a cesta k nejbližšímu může zabrat klidně 10 bloků domů (my jsme měli "štěstí", že náš nejbližší prodejce měl poruchu terminálu, takže jsme šli nakonec pro celodenní lístek asi 50 minut). Kromě předprodeje je možné za jízdné zaplatit také přímo u řidiče autobusu (2 nebo 2,35), ale takový lístek je bohužel nepřestupní a nedostanete nazpátek ani cent (chce to mít připravené drobné).

Co se bezpečnosti týče, není se moc čeho bát. Měli jsme sice jednu ne úplně příjemnou příhodu s jedním bezdomovcem (chtěl po nás lístek a nevěděli jsme, jestli to náhodou není revizor, tak jsem mu ho dali; když se ukázalo, že revizorem není, tak jsme mu ho zase vyškubli a nechal nás v pohodě odejít) a v metru jsme viděli pár hodně zajímavých individuí, ale nikdo nám nic zlého neudělal. Je třeba přiznat, že v pražské MHD se v noci necítím o mnoho bezpečněji.

Američané jsou jiní a každý jejich krok je pod drobnohledem policajtů

K pocitu bezpečí nejen v MHD určitě přispěly všudypřítomné kamery a zejména všudypřítomní policisté – pokud máte v Praze někdy pocit, že jsou policejní kamery na každém rohu, tak minimálně v Miami je kamer podstatně více, a představa, že by si někdo k někomu něco dovolil, je prakticky nemyslitelná, neboť v tu ránu by po něm hned nějaký policista skočil.

Lidé na Floridě jsou poměrně otevření a komunikativní — ať už jsme cestovali hromadnou dopravou, nebo se toulali po Key Westu, často se s námi dávali do řeči (většina lidí se mě zeptala na víc věcí než zkoušející u maturity z angličtiny). Pozornost budila nejčastěji asi naše čeština: jeden člověk nás v metru poslouchal dobrých 10 minut, a pak už to nevydržel a zeptal se, jakým jazykem to vlastně mluvíme. Ta hrdost, když člověk může říci, že mluví velmi komplikovaným jazykem, kterému rozumí jen asi 10 milionů lidí...

Často se říká, že jsou Američané zahleděni do sebe, a o nějakou Evropu nebo dokonce Českou republiku se vůbec nezajímají. Není to pravda – zhruba polovina lidí, se kterými jsme mluvili, Českou republiku znala, a obvykle přidala k dobru i něco o Praze, sportovcích (které jsem ani já neznal), rozdělení Československa, komunismu... Nebyl velký problém najít Američana, který toho o Evropské unii věděl více než já o USA, na druhou stranu je fakt, že zeměpis mi nikdy moc nešel a třeba kde leží nějaké Massachusetts vůbec netuším.

Amerika je zemí extrémů, a tak v ní lze vedle vzdělaných lidí s drahými školami najít i podstatně jednodušší lidi, kteří vypadají, že nejspíš nevychodili ani fofr gympl (obvykle se svými kily sedí v nějaké kukani nebo pracují ve fast foodech místo robotů). Pokud jste si tento článek vygooglili na dotaz, proč má Amerika nejvíc milionářů, tak bych si skoro tipnul, že to nebude jen kvůli chytrým imigrantům a kapitalismu, ale také kvůli tomu, že tito chytří lidé mají k dispozici dostatek nevzdělaných (a mnohdy nevzdělatelných) zákazníků, na kterých se vydělává tak nějak snadněji...

Zlí jazykové tvrdí, že na Floridě žije více Kubánců než na Kubě. Nevím, co je na tom pravdy, ale faktem je, že španělština je v Miami i na Key Westu zejména mezi chudšími lidmi často primárním jazykem, a běžní lidé umí jak anglicky, tak španělsky (v obchodech, MHD,...). Také mnoho cedulí naleznete dvojjazyčně.

Jídlo v restauracích a v supermarketech — nic moc pro diváky Pekla na talíři + dvojité spropitné

Jelikož jsme v hotelu měli předplacenou pouze snídani, bylo jasné, že budeme muset chodit nejen nakupovat do přilehlých supermarketů, ale také chodit do různých restaurací na promenádě i jinde. Upřímně – málokdy jsme si pochutnali.

Co se nákupu primárních potravin týče, je to spíše problém – jen máloco je jedlé, alespoň z pohledu člověka nakupujícího v Praze téměř veškeré jídlo na farmářských trzích. Džemy se na obalech chlubí tím, že neobsahují žádné ovoce, veškerá šunka je napuštěná vodou a éčky, sýry vypadají jako z umělé hmoty, kvalita pečiva nic moc. Mezi běžně prodávanými jídly naprosto vedou různé polotovary, jednodušší je si koupit nakrájené jablko než jablko vcelku. Ochutnali jsme mnoho různých balených vod („čištěných” i pramenitých) a žádná z nich nám nechutnala. Všechny (i ty za v přepočtu 40 Kč / litr) měly po polknutí takový nějaký zvláštní mastný „ocas”, takže jsme nakonec skončili u obyčejné vodovodní vody (oproti vodě v Praze by chuťově neobstála, ale v porovnání s balenými vodami byla chutnější).

Příliš pozitivního nemohu říci ani o tamějších restauracích – za vyloženě dobrou restauraci v Miami Beach považuji snad jen Nexxt Café na Lincoln Road, kde jsme byli nakonec asi třikrát. Všude jinde jsem měl pocit, že bychom se v Praze najedli podstatně lépe za podstatně méně peněz. Hlavní promenáda u Miami Beach je doslova poseta různými načančanými restauracemi, ve kterých bohatí turisté usrkávají longdrinky z více než půllitrových skleniček (porce alkoholu je v nich asi kalkulována na stokilového člověka). Největší problémy těchto restaurací jsou dva: zoufalí naháněči, kteří se nestydí zablokovat kolemjdoucím cestu a dotěrně ukecávat k návštěvě jim přidělených podniků (často slibují i různé slevy a akce), a obecně špatný poměr cena/výkon (dostali jsme třeba pizzu o velikosti většího CD, místo mozarelly něco ve stylu eidamu, místo sugo nějaká umělotina...). Všechny restaurace s výjimkou fastfoodů k už tak dost vysokým cenám (od cca 12 $ / jídlo) automaticky připočítávají tzv. „povinné” spropitné ve výši 15 % (gratuity), navíc se ještě očekává, že vyplníte i nějaké „dobrovolné” spropitné (tip), které si na účet dopíšete sami a sami si spočtáte, kolik ve výsledku zaplatíte (řádky mezisoučet, spropitné, k zaplacení). V podniku s eidamovou pizzou (na kterou jsme čekali něco přes hodinu) jsme byli natolik nespokojeni, že jsem si dovolil vyplnit záporné spropitné a dát výslednou cenu nižší, čímž jsem se patrně nadobro zapsal do miamských análů (když jsme pak šli kolem toho podniku po promenádě druhý den, obsluha na nás opět něco hystericky křičela...).

Tip: Pokud nevážíte více než 120 kg a dostanete chuť na zmrzlinu (patří k tomu nejlepšímu, co lze k jídlu v USA koupit), zapomeňte na české dávkování a nebuďte grandi. Z velikostí „kiddie”, „small”, „medium” a „large” si bez váhání vyberte tu „kiddie”, stejně ji možná ani celou nesníte (větší porci zmrzliny mi nikde v ČR nedali). Z udiveného pohledu prodavače (co to zase přišlo za socky) si nic nedělejte...

Pokud byste si rádi přečetli i něco pozitivního, vydržte – jídlo a obecně služby na ostrově Key West jsou diametrálně odlišné od těch na Miami Beach (níže).

Hotel Ocean Five

V Miami Beach jsme byli ubytováni v menším hotelu Ocean Five v ulici Ocean Drive (autobus zastavuje jen asi jeden a půl bloku od hotelu na křižovatce 5. ulice a Collins Avenue). Na hotelu je určitě zajímavá jeho dobrá poloha a blízkost pláže, docela pěkný je také architektonicky (zvenku). Na pokojích je dostatečně rychlý internet pro Skype (za telefony do ČR jsme neutratili ani korunu), příjemný personál na recepci vždy ochotně se vším poradil, příjemně nás překvapilo také to, že když jsme šli na pláž, nafasovali jsme na recepci vždy čisté ručníky, na které jsme si mohli lehnout.

Hotel byl jedním z mála, který nabízel k ubytování také snídani v ceně (polopenzi nebo dokonce all-inclusive Čedok v nabídce neměl, asi se to v Miami ani moc nenosí). Snídaně probíhala formou „bufetu” a osobně jsem tedy očekával větší „hody” – nabídka byla každý den víceméně stejná, vždy šlo o toast, máslo (šlo vylovit mezi hromadou margarínů), džem bez ovoce, nutella, chemický džus, voda, dobrá káva, dobrý mufin, jablko, banán a nějaké müsli. Večeře ani obědy na hotelu nemají moc smysl, v hotelové restauraci sice hraje příjemná hudba a číšník je velkým fandou fotbalu (popovídáte si s ním o Nedvědovi), ale jídlo ničím neoslní.

Co se zařízení hotelu týče, bylo spíše takové „rustikální”, tedy postarší a skromné. Rozhodně nemohu říci, že to uvnitř vypadalo alespoň tak jako na fotkách, ve skutečnosti určitě hotel neměl na slibované 3 hvězdičky (spíše tak 2, a to ještě jen díky recepci).

Pláž v Miami Beach

Zatímco na Ibize jsme vždy každý den jeli někam pryč za hezčí pláží než byla u hotelu Osiris, v Miami Beach jsme bydleli přímo u hlavní pláže, a tak nemělo vůbec žádný smysl jezdit někam jinam. Bílý píseček, relativně čisté moře (za celý týden přítelkyni sežehla jen jedna medúza, což byl oproti Ibize velký úspěch :-)), příjemné vlny a lehký vítr, ve kterém člověk snadno zapomene, že je poledne, že to pořádně peče a že klobouky dělají v poledne v Miami na zemi téměř dokonalé kruhy (slunce je přímo nad hlavou a peče na 100 %).

I po pěti měsících od návratu z Miami mám pořád v živé paměti, jak šeredně jsem se na Miami Beach během jediného (naštěstí předposledního) dne spálil. Nechcete-li mít tak jako já na ramenou mnohacentimetrové pekelně bolestivé puchýře plné hnisu, mažte se pravidelně před i po každém koupání alespoň faktorem 50, žádné místo nevynechejte a necákejte se ve vodě hodinu a půl jako já, jinak se vám krém smyje a budete v prdeli :-) Kromě dobrých krémů doporučuji s sebou přibalit chladivé spreje s panthenolem a zázračnou hojící mast Hemagel (hlavně díky ní se mi ty puchýře zhojily za asi 5 dní a zbyly mi po nich snad „jen” pihy na památku).

Co se samotného koupání týče, pamatujte, že USA jsou zemí puritánů. Nudistické pláže – tabu. Opalování žen „nahoře bez” – tabu. Koupání mužů v klasických českých slipových plavkách – no... budete za exoty (nikdo mi tedy vynadat nepřišel, ale to nic nemění na tom, že jsem byl na pláži jediný, kdo se nekoupal alespoň v šortkách). Jednoznačným hitem mezi černochy na Miami Beach bylo koupání v běžném oblečení – prostě tak jak jste, v sandálích, džínách, tričku.. zkrátka se vším všudy vlezete po pás do vody a „jste ve vodě”.

Výlet první: Key West

Key West je patrně nejmalebnější ostrov na jihu Floridy, plný překrásných domečků, uliček, zákoutí, barů, restaurací, kohoutů (!) a jiných atrakcí (hlavním marketingovým lákadlem je zřejmě dům Ernesta Hemingwaye). Návštěva právě tohoto ostrova byla jasnou volbou pro první autobusový výlet a rozhodně to za těch nějakých 70 dolarů na osobu stálo.

Vzhledem k vzdálenosti (Key West je od Miami cca 250 km po dálnici US-1 a je potřeba se především nějak „vymotat” z Miami) výlet začíná již okolo sedmé hodiny ranní, kdy autobus lokální cestovní kanceláře postupně objíždí všechny hotely na Miami Beach, aby se vydal na zhruba čtyřhodinovou cestu (včetně cca půlhodinové přestávky u Mc Donald's). Na samotný Key West tak zbývá čas cca od 11h do 17h, kdy je odjezd zpět do Miami (kvůli jetlagu není vůbec žádný problém vstát třeba už v 5 ráno, naopak při zpáteční cestě busem se asi prospíte).

První, co má smysl na Key Westu udělat, je dát si tam nějaký dobrý oběd. Nevím, jestli jsme měli jen štěstí, ale obecně se mi zdála úroveň služeb na velmi vysoké úrovni. Pro oběd mohu s klidným svědomím doporučit například restauraci Red Fish Blue Fish.

Dále je možné si vybrat z několika druhů „atrakcí” – můžete si vyjet někam lodí a potápět se ke korálovým útesům, můžete se proletět nad mořem s padákem zavěšeným za lodí, můžete si sednou do lodi se skleněným dnem (a prohlédnout si korály v suchu), nebo si koupit lístek na „hop on - hop off” trolejbusy, které zhruba v půlhodinových intervalech objíždějí celý ostrov za doprovodu zábavně-naučného výkladu. My jsme měli vzhledem k počasí tuto volbu podstatně zjednodušenou – kvůli větru a drobnému dešti připadala v úvahu jen ta poslední varianta (pozn.: kamarádka, která letěla na Floridu zhruba dva měsíce po nás, se také na moře z důvodu počasí nedostala, takže s tím radši nepočítejte).

Key West není nijak zvlášť velký ostrov a všechna důležitá místa lze teoreticky pochodit pěšky. Pokud však chcete mít jistotu, že nebudete nikde bloudit a že opravdu uvidíte a uslyšíte vše podstatné, není špatné si lístek na trolejbus koupit (v rámci jednodenního jízdného můžete kdykoli nastoupit/vystoupit na některé z mnoha zastávek).

Co stojí za to na Key Westu vidět?

Určitě si zajeďte k nejjižnějšímu cípu USA, protože kdyby Vám chyběla společná fotka u nápisu „90 mil na Kubu”, mrzelo by vás to. Hned vedle nejjižnějšího místa USA se nachází malá písečná pláž (nic moc, ale je to asi jediné místo koupání na Key Westu = Key West na koupání není) a vedle pláže je Southernmost Beach Cafe, kde je pěkný výhled na moře a kde mají hlavně dobré dorty :-)

Dále je dobré se alespoň zvenku podívat na dům Ernesta Hemingwaye (naproti bílému námořnímu majáku – prý podle něj vždy ožralý trefil domů...). Uvnitř baráku jsme nebyli, vstupné 18 $ se nám už zdálo trochu hodně...

No a nakonec stojí za to se jen tak toulat uličkami, pozorovat desítky slepic a kohoutů a dávat se do řeči s ostatními turisty (resp. oni se dají do řeči s Vámi). Můžete si zajít také do mnoha z tamějších barů...

Výlet druhý: Everglades

Hned druhý den po návštěvě Key Westu jsme si zajeli s jinou lokální cestovkou do jedné z mnoha aligátořích farem v Národním parku Everglades (jelo se tam z Miami Beach cca hodinu).

Návštěva měla zhruba tři části, z nichž tou „nejakčnější” měla být projížďka vznášedlem po močálu (správněji asi zatravněné pomalu tekoucí řece) s cílem vidět aligátory ve volné přírodě a na vlastní oči. Projížďka to byla pěkná, ale určitě nečekejte, že budete po cestě uhýbat klapajícím čelistem dravých plazů – aligátoři jsou velmi plachá a „introvertní” stvoření, v podstatě jakmile nás průvodce upozornil, že je před námi aligátor, tak než všichni stačili vytáhnout své iPhony aligátor opět zmizel pod vodu. Kdyby byly v močálu místo skutečných krokodýlů jen nějaké gumové atrapy, nepoznali bychom to (obvykle byl vidět stejně jen kus hlavy nebo ocasu trčící z vody).

Po projížďce jsme se přesunuli do farmy, kde měli několik ochočených aligátorů, z nichž někteří byli za ohradou podobně jako u nás v ZOO a jiní byli natolik domestikovaní, že si jejich mládě mohla vzít přítelkyně i do ruky a nechat se s ním za 3 dolary vyfotit. V rámci krmení aligátorů navíc jejich chovatel / cvičitel předvedl zhruba půlhodinové de-facto cirkusové představení (aligátoři různě lezli kam chtěl, otevírali synchronizovaně tlamy,...).

Výlet třetí: Miami Seaquarium

Třetí a poslední výlet jsme si udělali do miamského Seaquaria, kam se lze dostat buď opět s pomocí lokální cestovky, nebo i miamskou MHD (jezdí tam autobus č. 102 - B - směr Key Biscane; pokud zapomenete zatáhnout za špagát, jeďte klidně dál, autobus se zhruba za 5 minut dostane na Key Biscane, odkud jede hned zase zpátky).

V Seaquariu se můžete podívat na mnoho ryb a rybiček v akváriích, uvidíte veliké pestrobarevné papoušky a budete si tam moci dát třeba i oběd. Ale to hlavní, kvůli čemu tam zaplatíte cca čtyřicetidolarový vstup, jsou cirkusová představení, kdy lidé, ryby a další zvířata provádějí „psí kusy” na hity od Pitbulla (zřejmě nejznámější miamský umělec současnosti) a další diskotékové melodie. Jezdí se na delfínech (jedna noha na prvním, druhá na druhém), lachtani plácají ženy po prdeli, kosatka do rytmu vyskakuje z bazénu... Je to docela legrace, počítejte však s tím, že vás ryby hodně pocákají (radši si nic nenatáčejte na mobily, ta sprcha studené slané vody je po dopadu kosatky do bazénu opravdu hodně silná – budete na kost mokří).

Nákupy oblečení a elektroniky? Bez auta určitě ne.

Do Miami jsme rozhodně nejeli s prázdným kufrem nakupovat (strávit dovolenou nakupováním nebyl zrovna můj sen), nicméně když jsme v Seaquariu skončili zhruba v pět a měli jsme celodenní lístek na MHD, zajeli jsme se podívat do obchodního centra Dadeland Mall na konečné metra. Oblečení nebylo úplně špatné, zajímavý byl hlavně opravdu veliký výběr, ale cenově to vycházelo zhruba nastejno jako v Praze. Skutečně levné obchody s kvalitním zbožím zřejmě dostupné v rámci MHD nejsou a je potřeba se za nimi případně jet podívat autem.

Kam příští rok?

Výlet na Floridu byl rozhodně obohacujícím zážitkem – je to v mnoha ohledech jiný svět. Jiní lidé, jiné zvyklosti, jiný přístup k životu. Díky té jinakosti si člověk snáz uvědomí, co by mu oproti životu v ČR za oceánem chybělo a co by naopak bylo dobré v ČR vylepšit. Pozitivní také je, že přes oceán vypadají mnohé domácí problémy tak nějak menší a podstatně méně závažné :-)

Kromě tohoto „obohacujícího rozměru dovolené” rozhodně stálo za to vidět Key West a vykoupat se v Atlantském oceánu, na druhou stranu pro čistě rekreační účely nemá smysl jezdit nikam výrazně dál než na Ibizu, takže příští rok to v létě vypadá na „pokorný návrat do Španělska”... Nicméně ESTA platí dva roky a věřím, že se ještě během té doby do Ameriky opět podíváme (rád bych si někdy vypil kávu v New Yorku :-)).

Pár fotek na konec

Na závěr si dovolím přidat pár fotek, které jsem na Floridě udělal se svojí žlutou Lumií 920. Nejsou to žádné „fotografie do soutěže”, prostě jen momentky pro zachycení nálady.

Po pěti letech existence tohoto blogu jsem vyslyšel vaše četné stížnosti, takže tentokrát je to poprvé s galerií po kliknutí.

Avro RJ100 na Letišti Václava Havla v Praze Airbus A330 na letišti v Zürichu Hotel Ocean Five v Miami Beach Výhled z hotelu Ocean Five na ulici Ocean Drive Jeden z hotelů 'pro lepší lidi' Promenáda mezi pláží a ulicí Ocean Drive v Miami Beach Promenáda mezi pláží a ulicí Ocean Drive v Miami Beach Jedna z mnoha spojnic ulice Ocean Drive a pláže v Miami Beach South Beach v Miami Beach - od nevidím do nevidím South Beach v Miami Beach (v dáli pověstná budka záchranářů) South Beach v Miami Beach Trochu chaluhy, ale jinak krásný oceán... Lummus Park podél ulice Ocean Drive v Miami Beach V Miami Beach si můžete cestou na pláž koupit spoustu věcí... třeba i živého pejska... Key West - zastávka 'trolejbusu' Key West (v dáli restaurace Red Fish Blue Fish) Key West Key West (přístav) Key West (přístav) Key West Key West  Key West Key West Key West Key West Southernmost Beach na Key Westu Key West Key West Key West Zaparkovaná vznášedla v Everglades Cesta za aligátory... Třeba tam někde u břehu je aligátor! Aligátoří farma v Everglades Aligátoří šapitó Kdo se chce nechat za 3 dolary vyfotit se Snappym? Nažraní domestikovaní aligátoři v Everglades Tito aligátoři možná ještě tak domestikovaní nejsou :-) Volně rostoucí banány v Everglades Miami Seaquarium Miami Seaquarium  Miami Seaquarium Miami Seaquarium

Publikováno dne 11. 11. 2013 v kategorii Na vlastní kůži

O kategorii Na vlastní kůži

Kategorie určená pro články týkající se vlastních zkušeností s čímkoli, co se nevešlo do jiných sekcí – ať už se jedná o testy neelektronických věcí, zkoušení různých (nejen internetových) služeb nebo třeba zážitky z dovolené.

Komentáře k článku

Hana - [email schován] (dne 30. 01. 2014 v 09.19)
Ahoj cestovateli, celkem jsme se pobavili, prave sedime na Key West, je vitr a poprchava,nutno rici,ze postrehum o strave,kave, a dalsi chemii v USA rozumime.Na tvuj článek jsme narazili nahodou, kdyz jsme si chteli najít dobrou restauraci .
Jo az pojedeš do NY, tak pozor na to kafe!!! Mame take dost nacestovano, tedy na Ibize jsme byli jen jednou, ale kafe v NY ma take svá udkali, nejlepsi jsme pili v restauraci kde obsluhoval vietnamský personal a zákaznici byli samí Arabové a Židé, bylo to na 39, cca 300 metru od ESB
Na popovidani a psaní by toho bylo mnoho, ale jdeme uz spat, mame pokoj u plaze, pujcene auto, Jo to jeste poznámka , pujceni auta se vyplati, osmivalec chevrolet Tahoe, ktery se nevejde do garáži smichovskeho Carrefouru, poridis za 400.- usd na tyden a to se nam zda lepsi investice než financovani CK Cedok
Moc zdravime, ale v New Yorku si auto nepujcuj, tam je lepsi jezdit metrem a vlakem .
Hana a David



Standa - [email schován] (dne 14. 08. 2014 v 17.27)
Ahoj, na stránky jsem narazil náhodou, když jsem hledal info o Miami, kde se chystám příští rok, takže tvé postřehy mi moc pomohly. Díky za ně, cestovky už dlouho nepoužívám, spoléhám jen na sebe.
Mnoho štěstí při dalších cestách.

matus - [email schován] (dne 16. 09. 2014 v 03.44)
Kupanie v Key West - plaz Zachary, vstup 2,50 $, krasna udrziavana biela plaz

Klára - [email schován] (dne 17. 12. 2014 v 22.43)
U článku jsem se pobavila, zároveň vystrašila :D Chceme si v Miami půjčit auto zhruba na 5 dní, je k tomu něco extra potřeba ???? Zahraniční řidičák ???? Jak je to tam s provozem ???? Je to hustý ???? Bojim bojim :D Díky moc všem zkušeným a znalým :)

Hana a David (dne 18. 12. 2014 v 00.11)
Ahooj,
Rizeni je v pohode , jezdi velice ohleduplne, ridicak jsme predlozili
stejny jako doma,nejvice je zajima funkcni kreditka, :), take pozor na cenu, nakonec pripocitaji vsechny taxi, jeste pridaji nejake nedulezite pripojisteni a cena je uplne jinde.To je treba pohlidat a vzdy se ujistit zda je cena konecna.Prave jsme opet prileteli z Miami a hned bychom se tam vratili zpet.Mame sice radi hory , ale Florida je takova placka, ze nechapu proc se tam radi vracime.Rozhodne jsou tam mista ktere stoji za to videt.
Samozrejme kazdy ma jine naroky a meritko pro obdiv,
Pohodove svatky preji
Hana a David

Klára - [email schován] (dne 18. 12. 2014 v 08.34)
Děkuji za poznatky :) Jsou místa, která v Miami rozhodně navštívit ???? Tip na ubytování ???? Díky moc a také přejeme krásné prožití Vánoc a Šťastní Nový Rok. Klára

Přidat vlastní komentář:
Jméno:
E-mail:
Sledovat diskusi:
Web:
Kontrolní kód:

Komentáře jsou v prvé řadě určeny ke kladení dotazů k tématu, upozornění na chybu, rozšíření obsahu článku a vůbec ke zpětné reakci na obsah těchto stránek. Mé reakce jsou barevně odlišeny.

V současné době není umožněno vkládat HTML tagy - pokud vložíte HTML kód, bude převeden na entity. K Vašemu komentáři se do databáze uloží čas vložení a Vaše aktuální IP adresa (54.198.104.202). IP adresa se nebude zobrazovat čtenářům, nicméně v případě, že bude Váš odkaz shledán právně závadným, může být Vaše IP adresa předána příslušným státním orgánům. Emailové adresy jsou ochráněny před běžnými spam roboty.

© Marek Demčák 2007 - 2018
Všechna práva dle Autorského zákona (č. 121/2000 Sb.) vyhrazena.