Austrálie - Velkofilm připomínající čtení tlustého románu ve dvou svazcích

Ve čtvrtek večer se mi poštěstilo zažít něco, co vy po přečtení této recenze již nezažijete (přestaňte číst a vraťte se potom :-)). Šel jsem na film, o kterém jsem nevěděl více, než že se jmenuje Austrálie, že láká mojí přítelkyni... a že se mi asi nebude líbit (jsem známý oblibou psychologičtějších, komornějších nebo alespoň uvolněnějších filmů bez velkých jmen). Po počátečních rozpacích musím přiznat, že mě Austrálie překvapila spíše příjemně.

Jednou z hlavních nosných myšlenek celého filmu je, že by každý měl mít svůj (velký) příběh. A právě film Austrále vypráví příběh, který je svým rozsahem natolik velký, že by vydal spolehlivě na román o dvou těžkých svazcích, nebo alespoň na (nekonečný) seriál o sto a více dílech.

Však posuďte sami – cesta aristokratky Sarah z Anglie do Austrálie hydroplánem, několikadenní putování Austrálií na farmu za manželem, který je nečekaně zabit, převzetí dědictví, přerod nafrněné aristokratky v ráznou milovatelnou farmářku, láska k Honákovi (fáze "milují se"), snaha adoptovat míšence Nullaha, jehož matka se utopila v nádrži s vodou (film je věnován ztracené generaci – míšencům australských domorodců a bělochů, kteří byli odebráni z původních rodin a vychováváni na katolické misii), přepravení 1500 krav přes půlku Austrálie a nástrahy konkurence, rozchod s Honákem (fáze "nemilují se"), japonský nálet na Austrálii (příběh se odehrává na začátku 2. světové války) a spousta dalších (pod)příběhů + nutnost všechnu tu paseku nějak důstojně ukončit.

Trochu problém je v tom, že tento neuvěřitelně dlouhý děj bylo potřeba vměstnat do jednoho trošku přerostlého celovečerního filmu (165 minut). A tak se sice na jednu stranu divák nikdy nenudí (uteče to jako voda), ale na stranu druhou také nikdy nekochá a není prostor pro přílišné detaily a finesy. Jediné, co se do filmu podařilo trochu propašovat, je pár leteckých záběrů Austrálie a něco málo z původní australské kultury – zbytek filmu tvoří dějová stránka.

Režisér a scénárista Baz Luhrmann věnoval jen velmi málo úsilí tomu, aby vysvětlil psychologii a chování jednotlivých postav, zejména hlavní hrdinky Sarah, která během filmu prakticky bez zaváhání vystřídá minimálně tři zcela různé povahy. Nemá ráda farmu svého muže a po jeho smrti se ji rozhodne vést? Proč je zrovna nafrněná britská aristokratka s deseti velkými kufry jedinou ženou v Austrálii, která nemá žádné rasové předsudky vůči domorodcům a míšencům (a vůbec se chová jako kdyby žila spíše dnes než před 70 lety)? Podobných otázek by se dalo položit u každé postavy mnoho.

Film je až neuvěřitelně málo vtipný – kromě úvodního tak trochu laciného vtipu se střeleným klokanem jsem nezaznamenal ani náznak humoru (možná hodně lehkého...), celý film jsem se střídavě napínal, bál nebo dojímal (to asi nejvíc).

Přes vysokou snahu o reálnost celého příběhu se několikrát scénárista chytil do pasti, která nedávala prostor pro lidmi žádaný happy end. A protože divák musí dostat to, za co si zaplatil, nezbývá než tu a tam použít nějaké to malé kouzlo nebo alespoň všudypřítomného Nullahova dědečka, který několikrát ve filmu působí jako jakýsi Deus ex machina.

Na film Austrálie si zajděte, chcete-li slyšet nějaký velký příběh. Zcela jistě budete ohromeni záběry (digitálního) stáda 1500 krav, jak zdivočele běží vstříc smrti pádem z útesu. Mnohokrát vás Austrálie dojme. A hlavně si uvědomíte, že i když ve světě zuří ekonomická krize a dochází zásoby plynu, máme se dneska sakra dobře. 71%