Hlídač č. 47 - uvěřitelné drama z počátku první republiky (recenze)

Původně jsem na film Hlídač č. 47 vůbec nechtěl jít, připadal mi na podzimní atmosféru příliš depresivní, negativní, akční. Nakonec mě však okolnosti a současná nulová konkurence přecejen k návštěvě kina přiměly, a tak se s Vámi podělím o své bezprostřední dojmy spláchnuté několika alkoholickými nápoji.

Velkým lákadlem filmu je silný uvěřitelný příběh bez kouzel a nelogičností. Přestože byl původní román Josefa Kopty napsán již v roce 1926, i dnes, po více než osmdesáti letech, jsou motivy postav stále pochopitelné. Věřím Františku Josefu Doušovi (Karel Roden), že po hrůzách z První světové války nemá (alespoň zpočátku) mnoho touhy k uspokojení manželky. Věřím Ferdovi, mladému hrobaři, který se po nešťastné lásce a pokusu o sebevraždu zamiluje do Doušovy ženy Anny. A věřím i Anně, že ji přes lásku k manželovi nakonec přemohl chtíč a nechala se Ferdou svést (nebo nakonec svedla ona jeho?).

I následný kolotoč vedoucí k jedinému možnému cíli byl velmi uvěřitelný a přes určitou "neveselost" konce je dobré vidět po čase nějaký film, který končí spravedlivě pro všechny zúčastněné a nese i určité ponaučení.

Děj je situován do let (zim) 1920/1921 a můj osobní dojem je takový, že se režisérovi Filipu Renčovi podařilo poválečnou atmosféru zachytit velmi působivě. Obrazové vzpomínky na První světovou válku bych sice asi seškrtal (přišlo mi, že je to pořád "na jedno brdo" - zákop, výbuch, střelba, krev; potěšila mě přítomnost osamoceného až směšně malého starého tanku - vzpomínka na hodiny dějepisu :-)), detailů bych naopak klidně přidal.

Svým způsobem "nádherný" byl například pohled do jedné pražské nemocnice plné válečných invalidů (navíc "švejkovskou" scénu před doktory se stáním na jedné noze bych hodnotil jako jednu z nejzajímavějších a nejpřekvapivějších), zapůsobil na mě detail s průvodčím, ze kterého sálala úcta k válečnému veteránovi, ale také diskuse lidí v hospodě o tom, jak si veterán určitě nakradl. Milovníci železnice navíc ve filmu uvidí parní lokomotivu, drezínu a hezkou starou budovu železničního hlídače s vybavením.

Na všech postavách byl až trochu divný jejich hodně divný vzhled. Nechce se mi věřit, že všichni lidé před 80 lety vypadali téměř jako zvěř, třebaže na vesnici. Dále mi trochu chyběla jakákoli zmínka o Masarykovi a ideálech první republiky.

Z hereckých výkonů lze ocenit zejména Karla Rodena a Vladimíra Dlouhého v roli slizkého duchovního, ostatní herci nevybočili ze slušného průměru. Celý film podmazával jeden hudební motiv, kterého bylo na můj vkus až příliš mnoho a čím dál tím více. Snaha vyvolat dojem a vehnat ke konci filmu slzy do očí příliš nevyšla, minimálně tedy u mě ne.

Celkově mě film Hlídač č. 47 příjemně překvapil. Zcela jistě se nejedná o thriller, jak je uvedeno za lomítkem na ČSFD, a přestože je většina filmu docela vážná, lze nalézt i uvolněnější pasáže pro zasmání nebo alespoň trpké pousmání. Chcete-li si po čase zajít opravdu na nějaký film s příběhem a atmosférou, neváhejte. 70%