Roger Sanchez - Release Yourself @ Pacha - intenzivní výplach mozku (+ 2 videa)

Před dvěma lety to byla právě Pacha, která ve mně na Ibize vyvolala nejsilnější zážitek, takže v momentě, kdy se mi na letošní Ibizu podařilo s přítelkyní předběžně usmlouvat pouze jeden klub, byla party Release Yourself od Rogera Sancheze jasnou volbou.

Pacha mě zaujala zejména na naše poměry netradičně řešeným prostorem ve tvaru arény ( = žádná obří obdélníková tělocvična), vynikající potemnělou atmosférou, skvělou vzduchotechnikou a samozřejmě kvalitní hudbou. A jaké dojmy mám z Pachi po dvou letech?

Začátek o půlnoci

Všechny pořádné party na Ibize počítají s rozjezdy v různých barech (Release Yourself tento rok měla warm up v Café Mambo v San Antoniu), takže samotné kluby se otevírají až o půlnoci. My jsme místo rozjezdu využili čas k prohlídce památek města Eivissa a dali si záležet, abychom klub stihli v přístavu nalézt  do půlnoci – z minulé zkušenosti (kdy jsme se poflakovali u klubu už od 22h :-)) jsem totiž věděl, že nejlepší atmosféra je v Pachi hned na začátku, když v ní ještě nejsou téměř žádní lidé.

Je to až srandovní, ale ve dvanáct se nás sešlo před klubem jenom asi deset. Bez fronty jsme vešli do klubu jako první se zlevněnými lístky z Bay Baru (47€). Nikdo nás neprohmatával, žádná kontrola zbraní, foťáků, kamer a dokonce ani oblečení, přestože na vstupence bylo napsáno dress code applies (měli jsme normální barevné oblečení na úrovni kenvela a divně jsme se necítili – není třeba si z toho dělat hlavu, pán se zrcátkem se nekonal).

Atmosféra a lidé

Objednali jsme si dva Red Bully (jeden za 13€) a šli vychutnávat atmosféru prázdného klubu (s vodkou stál Red Bull 17€).

Oproti minulé návštěvě podstatně ubylo svíček (a s tím spojená vůně kostela), přibyla nějaká světla. Zmizela starodávná kamera a místo ní na stěně zaujalo jiné umělecké dílo – obří vagina. Pořád jsme čekali, jestli z ní někdo v průběhu večera vyleze – padl i návrh na mistra Sancheze, ale ten už od dvanácti byl na svém místě. Během prvních 4 hodin se tak každopádně nestalo (klub jsme opustili 2 hodiny před koncem).  

Přízemní? Nízké? I taková je Pacha, jejíž návštěvníci rádi v klubu tropí menší sexuální skandály (čím bohatší, tím obvykle ujetější). Zatímco si před dvěma lety jeden (maximálně dvacetiletý) chlapec bez uzardění sednul vedle mámy a v pohodě masturboval, nyní byl hvězdou večera muž v bílých tangách, na němž jedna ze slečen na parketu (náznakem) předváděla orální sex. Za odměnu jí potom naplácal na prdel...

Pacha je klubem snobů – ne náhodou se nachází hned vedle přístavu, kde kotví miliardářské lodě. K mému překvapení se jich však začátkem září zase tolik nesešlo – ve VIP křesle (abyste v něm mohli sedět, musíte zaplatit vstup 250€ a koupit lahev za cca 1000€) svou výstředností zaujal jen jakýsi mladší Japonec obklopený několika spoře oděnými slečnami. Nepařil, jen významně klepal nohou, pil, byl vidět a hlavně se hodně díval. Někdy okolo půl čtvrté vstal a začal se lehce pohupovat.

Zbytek tvořili vesměs party people, na Ibizu poměrně dobře vypadající (jinak jsou na ostrově všude vidět jenom tlusté angličanky podobné těm z Klubu sráčů). Bylo tam i pár lidí ve středním věku, kteří se přišli podívat, jak se dnes mladí lidé baví (čtyřicetileté ženy se nemusí bát, že tam budou za exota). Vstupné je samozřejmě od 18 let.

Možná až moc tvrdý Roger Sanchez

Roger Sanchez hrál temně, tvrdě a silně tanečně hned od začátku. Méně výrazné skladby byly prokládány hity ve zcela speciálních (tvrdších) remixech. Občas přišlo nějaké uvolnění, ale na popíjení a pokec to moc nebylo – pro tyto účely se vyplatilo zajít na terasu, kde hrál celou dobu poklidnější house (dále byla v Pachi ještě alternativní houseová místnost pro tanec).

Tancovat se (pořádně) začalo někdy okolo jedné hodiny, do té doby byli na parketu jen občasné méně početné skupinky odvážlivců. S plným parketem (ve 2:00 bylo v klubu odhadem 1000 lidí a bylo plno tak, že mě pomalu přestávalo bavit tancovat) se hudba postupně ještě více přitvrzovala a místo uvolňujících skladeb se ze stropu spustily ledové chrliče (na videu to vypadá, jako kdyby se tam odpálil nějaký terorista – nelekněte se v deváté minutě :-)).

Hudba hrála hodně nahlas a bohužel byla dost silně přebasovaná. To mi docela zážitek (i video) kazilo, přecejen u tak drahého klubu bych problémy tohoto typu nečekal. Lidé se slabším srdcem by se měli klubu vyhnout velkým obloukem, protože dunění procházelo opravdu celým tělem. Tři slova charakterizující set: nářez, výplach mozku, hluk.

Samotný Roger Sanchez vypadal v průběhu večera poněkud introvertně (aby bylo jasno: není to chyba, je to vlastnost). Do mikrofonu promluvil během prvních 4 hodin jen jednou – o půl třetí všechny krátce přivítal. Hudbu si užíval poněkud monotónním pohybem hlavy dopředu - dozadu, celou dobu byl ve tmě za třemi mašinkami. Nezbytnou pomůckou mu byla výkonná baterka, kterou si svítil na vybíraná cdčka (když něco hledal, tak byla jediná možnost ho vyfotit :-)) a upozorňoval na nové tanečnice (v dlouhých lesklých šatech, s postupem času je vystřídali stejně odění tanečníci a pak se to trochu začalo zvrhávat...).

Velice dobrá party, ale již ne nejlepší

Party Release Yourself se mi líbila, atmosféra byla přinejmenším zajímavá a hudba nebyla přes možná až přílišnou tvrdost špatná. S přihlédnutím k dost vysoké ceně (v rámci Ibizy šlo v podstatě o nejdražší party) však zamrzí přebasované reproduktory a mimochodem i dost podprůměrné WC.

Pojedete-li na Ibizu, nenechte si Pachu ujít. Budete-li mít možnost navštívit jen jeden klub a jste zážitkově orientovaní, zvolte radši Es Paradis (report).

Delší sestříhané video natočené mobilem

Kratší nesestříhané video natočené kamerou